Jak jsem již předeslala v předchozím blogu o kváskovém chlebu – chováním/pěstováním/vedením kvásku a samotnou výrobou chleba to rozhodně nekončí.

Dalo by se skoro i říct, že v tomto směru je chlebová cesta téměř nekonečná. Má v sobě ukryto řadu tajemství a nekončících variant a je jen na nás, kolik toho budeme chtít poznat. Pečení chleba je vlastně taková mantra, která Vám dává pocti jistoty a bezpečí. Víte naprosto přesně, že když smícháte mouku, kvásek a koření, přidáte trochu něhy a lásky – nemůže z toho vzniknout nic jiného než Boží dar.

V tomto příspěvku bych se ráda zastavila u té mouky. Aneb není mouka jako mouka:). Určitě všichni známe různé varianty pytlíkových mouk. Od babiččina zázraku (pozn.red.: těm přesným komerčním názvům bych se raději vyhla) až po chlebovou mouku z Předměřic. Najde se v nich celkem hmatatelný rozdíl a záleží, jaká zrovna vám bude sedět. Za mě je to jednoznačně babiččin zázrak:D. Ano, i já jsem pohlcená medializací této mouky, ale když ji používá i Vaněk, nejde to jinak:).

A když vás kupované mouky přestanou těšit a chcete nějakou přidanou hodnotu (hlavně tu!:), jsou tu dvě skoro zázračné varianty. Zajet si k mlynáři do mlýna (což jsem ještě nezkoušela, poněvadž jsou trochu z ruky). A druhá volba je „samomlynaření“. Chce to JEN vlastnit domácí mlýnek na obilí. Co si budeme povídat, cena za kvalitní mlýnek na obilí už se rovná skoro dovče v Chorvatsku pro jednu osobu. Takže žádná legrace.

Úvěrové konto už se rýsovalo, pozemní radovánky odloženy na neurčito, odložena i ta dovča v Jugoslávii:D

Ale přišla svatba. Naše. Jedinečná. Čistá.

A přišel i svatební dar!

Více příště;)